Ó pohodlí, nevýslovné pohodlí…

Vzpomínám na ten okamžik jako na chvíli hlubokého prožití toho, kdo a kteří lidé jsou pro mě naprosto nejdůležitější. Do té chvíle jsem si to nikdy tak niterně neuvědomoval. Považoval jsem to za úplně normální a běžné. A ono to někdy nemusí být ani normální, ani běžné. A od této chvíle se snažím ty, které jsem nakreslil a pojmenoval, hýčkat jako ty nejdůležitější. Snažím…

Pan profesor Jaro Křivohlavý nám rozdal čisté bílé listy a řekl: „Doprostřed nakreslete postavičku. Ta postavička představuje vás v tom velkém bílém poli tohoto světa.“ Nakreslil jsem jednoduchého panáčka… a přidal jsem úsměv… bylo mi tehdy moc dobře. „Máte? A teď přemýšlejte a vzpomínejte. Můžete se i modlit. A nakreslete další postavičky, které budou představovat ty, kteří jsou vám nejblíž. Ty, se kterými můžete mluvit na té nejhlubší a možná nejdůvěryhodnější úrovni komunikace.“

Začal jsem vzpomínat a moje mysl začala pracovat, vybírat a řadit. Táta. I když si s ním úplně nerozumím, patří tam. Určitě tam patří. Každý jsme jiný, ale nesmírně si ho vážím. Vždycky stál za mnou, i když mi taky asi úplně nerozuměl… A nakreslil jsem vlevo ode mě postavičku táty… Máma. Ale ta už nežije… Zemřela mladá…, ale ta tam musí být. Vždycky bude moje máma. Vždycky tam bude. A kreslil jsem další postavičku – tentokrát panenku se sukýnkou… Kreslím postavičky automaticky zleva doprava… Brácha… Když jsem odešel na střední školu, byl ještě na základce. Pak jsem odešel na vojnu a on zase do učení. Vlastně jsme se potkávali tak málo. Člověk si vůbec neuvědomuje čas, který nám byl darován, abychom byli spolu. A až teď si uvědomuji jedinečnost a neopakovatelnost toho vyrůstat uprostřed sourozenců a být jen tak spolu. Být spolu. Byl také trochu jiný než já, ale je to můj mladší brácha, který pak v životě dokázal neuvěřitelné věci. A kreslím další postavičku… A moje sestřička. Byla ve druhé třídě, když nám maminka zemřela. Nedovedu si představit, jak vyrůstala bez mámy a co všechno pro ni táta znamenal. Vlastně ani nevím, co jsem pro ni znamenal já… Tu jsem potkával ještě míň… Musím to napravit… Musím! Všichni kolem mě byli skloněni nad papírem a tiše a hluboce přemýšleli a kreslili. Skláněli se nad svými životy a objevovali drahokamy, které v té každodennosti života mnohdy zapadaly prachem… A ještě pár přátel… a teta Maruška… to byly nejkrásnější prázdniny, tehdy snad pořád svítilo slunce… A to je možná všechno… Není jich moc… Ale jsou, a jsou nevzácnější…

„A teď ty postavičky popište,“ řekl laskavě pan profesor a znovu nám dal čas. Ten čas je důležitý… „Máte? A teď si tyto postavičky propojte s vaším srdcem.“ Nakreslil jsem srdce svému usmívajícímu se panáčkovi i srdce všem ostatním. A propojil. Vytvořil jsem vějíř spojených srdcí. Vějíř drahokamů. A teď si projděte jeden vztah za druhým. A řekněte si: „Tento vztah je dobrý, důležitý a je třeba jej i nadále udržovat. A tento vztah je také dobrý, víme o sobě, ale je třeba jej prohloubit a udělejte si šipku k sobě.“ A já jsem si dělal šipky k sobě a uvědomil si, jak je ta pavučinka vzácná, ale také jak je velmi křehká. A musím o ni pečovat. Musím ji hýčkat. A moje pavučinka či vějíř drahokamů se časem proměňoval. Dokresloval jsem další panenky a panáčky. Moji ženu a tři moje děvčata a přibylo také pár přátel a zase někteří se vzdálili. A snažím se jít životem a ne vždy se mi to daří, ale snažím se, aby mi tyto drahokamy nezapadaly prachem všednosti. Aby mi vždycky zářili. Víc než všechno ostatní. A každý máte takovou pavučinku či vějíř drahokamů. Chraňte si je… Jsou to pro vás naprosto nejdůležitější lidé.

Občas taky rozdávám čistý bílý list a říkám těm přede mnou: „Doprostřed nakreslete postavičku. Ta postavička představuje vás v tom velkém bílém poli tohoto světa.“… A oni se také, jako tehdy já, sklání nad papírem a tiše a hluboce přemýšlí a kreslí. A někdo tam má plno. A někdo tam má spíš prázdno. Někdo tam má svého pejska. Někdo přítelkyni z daleké Francie. A jsou lidé, kteří marně hledají, koho tam nakreslit. A jsou lidé, které už léta nikdo neobjal, protože nikoho nemají…

A jednou jsem to říkal studentům gymnázia. A pak z toho spontánně vznikla krásná akce. Obejmutí zdarma. Kluci se tehdy styděli. Tak fotili a dělali transparenty. Zvolili jsme podzimní měsíc, aby nás někdo nepodezříval z jiných úmyslů, a vyšli jsme na ten nejstarší most v Čechách. Ten přes řeku Otavu. A lidé šli proti nám se skloněnými hlavami. Pak je zvedli. Uviděli transparent: Obejmutí zdarma. Někteří byli překvapeni, jiní mile zaskočeni, další potěšeni… Ale téměř všichni byli objati. A viděl jsem jejich tváře a jejich oči. Jako kdyby se v nich něco narodilo, vykvetlo… A pak šli dál a zase se otáčeli, ale hlavu měli už vztyčenou a v obličeji bylo něco blaženého… Až po mnoha letech jsem potkal jednu mladou paní. Pod tím Starým mostem od „Obejmutí zdarma“ už proteklo hodně vody. A ona mi řekla: „Ty ani nevíš, ale já ti chci poděkovat… Nikdo to tehdy nevěděl. Bylo to tajemství. Já jsem se to dozvěděla ten den, ještě jsem to nikomu neřekla. Narodil se ve mně nový život! A s tímto tajemstvím jsem šla přes Starý most a najednou jsem viděla transparenty Obejmutí zdarma. Ta studentka vůbec netušila a já jsem plakala štěstím… Děkuji! Děkuji…“ Já děkuji, to jsem vůbec netušil…

Čím jsem starší, tím víc rozumím tomu, co řekl Bůh na počátku. „Není dobré, aby člověk byl sám.“ (Gen 2:18) Není to dobré. Proč? Protože jsme byli stvořeni k Božímu obrazu. (Gen 1:26) A Bůh také není sám, ale žije ve společenství. V dokonalém a harmonickém společenství tří osob. Bible tyto osoby nazývá Otcem, Synem a Duchem svatým. A my bychom v naší pavučince sociálních vztahů měli zrcadlit a odrážet tuto jednotu a harmonii Boží trojice. Moc bych si to přál.

Ale teď bych vám rád rozdal čistý bílý list a řekl, nejenom, že sociální zdraví je jedním z faktorů dlouhověkosti, ale také bych rád poprosil, jestli byste si vzali něco na psaní a doprostřed toho bílého listu nakreslili postavičku. Ta postavička představuje vás v tom velkém bílém poli tohoto světa… A přeji vám, až to budete mít hotové, aby vám ten vějíř vašich drahokamů zazářil stejně, jako tehdy mně.

„Ó pohodlí, nevýslovné pohodlí, když se člověk cítí bezpečně vedle druhé chápající osoby, nemusí vážit myšlenky, nebo měřit slova, ale může je vylít všechny tak, jak jsou – plevy i zrní pospolu. Ví, že věrná ruka je vezme, proseje, ponechá si to, co je hodno ponechání, a pak dechem laskavosti odfoukne zbytek pryč.“ (George Eliot)

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek