Malé ostrůvky…

Sedím nad knihou, kterou kdysi dostávali australští vojáci, když šli na frontu, a já teď čtu její předmluvu.

„Jen málo knih se může chlubit takovým rozšířením jako svazek, který držíte v rukou. Kniha byla přeložena do více než sto padesáti jazyků, dočkala se bezpočtu různých vydání a milionových nákladů. Stále přináší inspiraci a vede čtenáře po celém světě k odpovědím na odvěké otázky lidské existence.

Anglický originál byl poprvé vytištěn v roce 1892 pod názvem Steps to Christ (Cesta ke Kristu). V průběhu dvacátého století byl nejméně třikrát přeložen do češtiny a vydán pod uvedeným názvem. Vydání v původním jazyce už asi nedokáže nikdo spočítat. I když od sepsání knihy uplynula doba delší než jedno století, obsah neztratil nic na aktuálnosti a důležitosti…“

Ano, to bude ona. I tato kniha by si zasloužila ten krásný hlas. Bude to už čtvrtá kniha, kterou s panem Alfredem Strejčkem načítáme. Není velká, ale je důležitá. Představuje a vysvětluje kroky na cestě víry, které vedou ke skutečné a trvalé radosti, po níž všichni toužíme.

A navíc jsou tady ještě ty krásné příběhy před každou kapitolou. Ten text by mohl číst Fred, s tím se domluvím, ale ty příběhy, ty krásné a skutečné příběhy, by mohla načíst Jituška. A bylo by to jejich společné manželské dílko. No, to by bylo nádherné… Tak uvidíme… A nakonec se to díky Bohu podařilo… A po prvním čtení mi dokonce napsala: „Dobré ráno, Rosťo, děkuji… děkuji Ti, že mohu načítat Tvůj text. Myšlenky…Obsah… vše se mne tak dotýká…souzní… Děkuji… Jitka“.

Měl jsem velkou radost. Velkou. Není nad to, když se text dotýká toho, který jej načítá. Může se pak dotýkat i posluchačů. A pak jsme začali načítat v Prosečnici a v Praze v Semaforu a já z toho všeho mám pořád velkou radost. A tak jsem se rozhodl, že se s vámi podělím hned o ten první příběh, který v knize je. A ten se jmenuje „Sirotci“ a představte si tam hlas Jitky Molavcové.

„Německo 1945. Náš oddíl se vrátil z celonočního průzkumu. Byli jsme na smrt unavení a hladoví. Pronikli jsme dvanáct kilometrů hluboko do nepřátelského území, ale získali jsme jen velmi málo informací. Dva muži z našeho oddílu padli a sedm utrpělo zranění.

Pomalu jsem se loudal k boudě, která sloužila jako jídelna. Když jsem se najedl, šel jsem k popelnicím před boudou, abych vyhodil zbytky.

A tam jsem je uviděl – pět německých dětí. Stály tam s malými plechovkami v rukou a mlčky žadonily o zbytky jídla. Bylo zima a děti měly nožky obalené starými hadry. Podle mého odhadu jim mohlo být tak tři, čtyři a pět let – tři chlapci a dvě děvčata.

Zůstal jsem stát u malé dívenky. Musel jsem myslet na tisíce jiných dětí, které trpěly ve válkou sužovaných zemích podobně jako těch pět tady. Dal jsem jim všechno, co mi z večeře zbylo. Věděl jsem, že ty děti nemají sebemenší naději. Patnáct kilometrů odtud byla fronta a dělostřelecké granáty dopadaly stále blíže. Jak by mohly přežít, až se dělostřelba ještě více přiblíží?

Oslovil jsem holčičku německy. Jakmile uslyšela rodnou řeč, její tvářička se úplně rozzářila. Vytáhl jsem z kapsy malou tabulku čokolády a vložil ji do její ruky. Oběma rukama mě vzala kolem krku a pevně mě objala. Vzal jsem ji do náruče a po tvářích se mi začaly kutálet slzy.

—

Spojené státy 1959. Seděl jsem ve školní aule, ale moje myšlenky se vracely do Německa o čtrnáct let dříve. Absolventský ročník pochodoval uličkou v plné parádě. Po všech řečnických projevech pozval ředitel na pódium nejlepší studentku ročníku, moji dceru Gretchen Wernerovou. Gretchen přednesla oficiální poděkování a pak začala vyprávět o svém nejútlejším dětství, o Německu a hrozných dnech války, o tom, jak spolu se sourozenci žili ze zbytků jídla od amerických vojáků a jak vojáci na ně byli hodní.

Vyprávěla, jak se dostali do tábora amerických průzkumníků zrovna ve chvíli, kdy se jednotka vrátila z noční akce, a jak se tam setkali s americkým zdravotníkem, který je nyní jejich tátou. Trvalo dlouho, než byly vyřízeny všechny úřední formality pro adopci. Jejich dědeček, senátor Spojených států, všechno zařizoval, aby mohli spolu se svým novým tatínkem odplout do Ameriky.

Pak přišla za mnou a podala mi malý obal od čokolády, kterou jsem kdysi dal malé Gretchen, své dceři, když jsem ji jako malé dítě uviděl a zamiloval si ji. Jak řekla, byl to pro ni symbol nesobecké lásky k ubohému, hladovému sirotku, který se strašně bál.

Dodnes si tento obal schovávám. Připomíná mi jiného tatínka – nebeského Otce, který uprostřed mnohem větší války dal svého jediného Syna, aby zemřel za nás na kříži. Jak osamělý a chudý by byl můj život, kdybych tenkrát jako vojenský zdravotník nepotkal pět hladových sirotků a kdyby nás všechny nezahrnula Boží milost a dobrota.“

…Dnes už je audiokniha hotová. Načtená. Od obou těch krásných lidí. A skvělý zvukař Lukáš to nejenom začistil, ale ještě podbarvil hudbou. A poslal. A já to poslouchám a raduji se… A brzy to zpřístupníme každému, kdo bude mít zájem. Ještě musíme proplatit honoráře a bude další krásná věc na světě hotová. Byla to krásná cesta, nádherná spolupráce mezi všemi, zahrnula nás ta Boží milost a dobrota. A pak mi úplně na závěr toho všeho dobrého přišla od Jitušky zpráva.

„Milý Rosťo, za načtení krásného textu DĚKUJI a žádný honorář nepožaduji… FRED ROVNĚŽ… Jsme vděčni, že jsme Tě potkali… PŘEJEME milost…naději…, plnost zdraví, hojnost radosti, lásky… Požehnaný každý den a vše dobré celé Tvé rodině. ALFRED a JITKA“

Jak by se nám žilo, kdyby se tyto malé nepatrné ostrůvky Boží milosti a dobroty, důvěry a spolupráce, vzájemné úcty a lásky rozrostly na kontinenty… Zkusme to 🙂

Rosťa Homola
oddělení spirituální péče – nemocnice Písek