Dříve než daruješ devadesátou láhev

Mám poličku plnou příběhů. Už se na ni práší. A paní uklízečka to nerada vidí. Těžko se to uklízí. Jsou to různé fotografie, hrníčky, pohlednice, malované kameny, různé drobnosti… Prostě nejrůznější dárky, které jsem dostal od pacientů nebo jejich příbuzných. A za každým tím dárkem se skrývá příběh. Taky už na ně pomalu padá prach. Občas zvednu hlavu a podívám se na poličku… a začnu vzpomínat…

Jeden dárek byl trochu schovaný… Schovaný proto, aby mě snad někdo nenařkl, že bych snad… Ne, už víc jak třicet let jsem se nedotkl alkoholu. A musím se vám přiznat, že mi to vůbec nechybí. A přesto ve své sbírce příběhů mám malou dárkovou láhev moravského vína a na ní je rukou napsáno číslo. Číslo 90. A za tím je nádherný příběh. Už nevím, jak je to dávno, čas běží čím dál rychleji, ale přesně vím, jak to začalo.

Na jednom pokoji oddělení následné péče. Obcházeli jsme pokoje, jako to děláme každou středu, s kytarou a písničkou. Je to taková moje malá vizita. Vstoupili jsme. Pozdravím a nabídnu písničku. Trochu naruším tu dřímající pokojovou atmosféru. Pán pod peřinou se pohnul. Otočil se na lůžku. A zvedl hlavu, a tak krásně rozsvítil lampičky v očích, až se rozjasnila celá tvář. A snad i celý pokoj. Polkl a slabým, ale jistým hlasem řekl: „Máte tam nějakou moravskou, třeba… Když jsem šel z Hradišťa… – Jste z Moravy? – Ano. Z Moravského Slovácka… Já také…“ A začali jsme si automaticky tykat… „Mám a rád zazpívám…“ A pak jsme zpívali a vzpomínali, každý na to své místo v srdci v tom kraji našeho dětství… Tak vzdálený… a tak blízký… Každá píseň jednou skončí… Všecko cos miloval, konec mívá… všecko, cos miloval konec mívá… Chvíli jsme mlčeli a pak řekl: „Tak kvůli tomuto setkání jsem se měl vrátit. Z Moravy jsem se přestěhoval do Písku a pak z Písku do Prahy. A když přišel čas, vrátil jsem se do Písku, to je můj druhý domov… na Moravu už to nestihnu… Proto jsme se potkali. Děkuju za to. – Taky děkuju.“ A naše slova přešla, jako po řece Moravě, v modlitbu a děkoval jsem za to vzácné setkání… A pak za pár dní mě navštívila dcera a děkovala také, že pro tatínka to moc znamenalo. Moc. A jestli bych jej mohl navštívit znovu… A já bych to udělal stejně…To jsou vzácné chvíle.

A taky jsem šel, ale tentokrát jsem šel ještě se studentkou, která byla u mě na stáži. Měla vadu sluchu, a tak jsem musel velmi dobře vyslovovat a ona mi odezírala z úst. A bylo to moc pěkné a pro mě v mnohém objevné a pochopil jsem, když se chtějí dva domluvit a udělají pro to, co mohou, tak se domluví. A pak stojíme společně u postele. Já s kytarou, Míra Koštel, který zpívá a drží mi zpěvníček, moje stážistka, která neslyší ani kytaru ani zpěv, a náš devadesátiletý dědoušek Jaroušek, který se usmívá, že se znovu vidíme… „Jaroušku, a kterou? No, tu naši – Když jsem šel z Hradišťa? – Kdy jsem šel z Hradišťa…“ A začneme… a zpíváme a slzíme všichni a stážistka se na nás dívá… Ne nedívá… odezírá… A světe div se, ve druhé sloce se k nám připojuje a zpívá s námi. Ona zpívá s námi! To není možné. Dokonce stejně frázuje… A slzíme znovu… To jsou naše životní koncerty… Všecko cos miloval, konec mívá… A zase jsme zůstali všichni stát naprosto dojatí tou situací… A nevěděl jsem, komu se mám dřív věnovat. Obrátím se na stážistku. „Ty to znáš?“ Zakývala hlavou. – „Já jsem se narodila v Uherském Hradišti. Odezírala jsem…“ No, to není možné!!! A zase naše slova, slzy i radost, stisky i pohledy jeden na druhého přešly plynule v modlitbu. V modlitbu děkovnou…

To jsou chvíle, kdy se nechce odejít. Kdy jste dojati vznešeností a lidskostí toho okamžiku… A zase za pár dní mě navštívila dcera a zase děkovala za tatínka. Moc to pro něj znamená. – Jste skvělou dcerou. Myslím, že tatínek na vás může být hrdý… A pak vytáhla tu malou láhev moravského vína. S číslem 90. – „To je pro vás. Ta je poslední. Kruh se uzavírá… Tatínek jich dostal 90 právě ke svým devadesátinám. A rozdává je lidem, kterých si váží. Jako takový dárek. Poděkování. Pro vás je ta poslední…“ Tady nemůžete říct, že nepijete. Tady se sluší sklonit se, poděkovat a přijmout dárek. Děkuji. Děkuji. Děkuji tatínkovi i vám. Moc si vás vážím. My vás taky… Děkuji. Děkuji… Odešla. Byli mi tak blízcí. Jako kdybych v něm viděl svého tátu… a v ní možná v budoucnosti svou dceru. A pak přišla ještě jednou. A zase děkovala a pak tiše řekla. „Tak se kruh uzavřel. Ta devadesátá byla poslední… Tatínek nám zemřel… Asi pro to všechno se vrátil do Písku. Děkuji… – Já děkuji…“ Potkali jsme se až v přístavu. Vrátil se do Písku, do jeho druhého domova a potkali jsme se, abychom vzpomněli na jeho první domov. Všechno to bylo tak, jak to mělo být… Děkuji. – Děkuji. – Kdybyste cokoliv potřebovala, jsem tu i nadále pro vás… Já vím, děkuji… Když odešla, uvědomil jsem si, že ten přístav nesl jméno Naděje. Vždycky jsme skončili modlitbou, v které zaznělo. „Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.“ (Židům 13,5) a „Já jsem vzkříšení i život,“ řekl Ježíš. „Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít.“ A pak jdu tou žlutou chodbou, kde sedí a postávají lidé a probíhají zdravotníci, a dívám se na ty všechny a chce se mi slavnostně, ale i s opravdovou vážností volat na všechny ty živé:

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: „Nemám v nich zalíbení,“ než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky. V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavřou se dveře do ulice a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými. Pamatuj na svého Stvořitele, než se přetrhne stříbrný provaz a rozbije se mísa zlatá a džbán se roztříští nad zřídlem a kolo u studny se zláme. (Kazatel 12,1-6)

… a dříve než daruješ devadesátou láhev.

Rosťa Homola
Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek