Jan Zrzavý a Poutníci do Emauz

Byl to jeden s nejhlubších duchovních rozhovorů, který jsem v nemocnici vedl… „A co vám nakonec pomohlo se z toho všeho dostat?“ – „Jeden týden,“ odpovídá paní na posteli. – „Jenom jeden týden? To musel být výjimečný týden.“ – „Byl… A v tom týdnu jen jeden příběh.“ – „Jeden příběh?“ – „Ano. Celý týden jsme přemýšleli a promýšleli jen jeden biblický příběh.“ – „Který?“ hořím zvědavostí. – „Přemýšleli jsme nad cestou poutníků do Emauz.“ – Poutníci do Emauz. To je krásný příběh… A pak jsme si o něm vyprávěli… A modlili se… A protože jste u toho nebyli a taky, že máme po Velké noci, tak já si ho dovolím připomenout. A připomenu vám jej z jedné z mých nejoblíbenějších knih, která to vypráví mnohem a mnohem lépe než já.

Pozdě odpoledne v den vzkříšení šli dva učedníci do Emauz, vesnice asi dvanáct kilometrů vzdálené od Jeruzaléma. Tito učedníci neměli v Kristově díle žádné významné postavení, ale upřímně v Krista věřili. Přišli do města na oslavu Velikonoc a události, které se tam právě odehrály, je velmi znepokojily. Ráno se doslechli, že Ježíšovo tělo se ztratilo z hrobu. Donesly se k nim i zprávy o ženách, které viděly anděly a setkaly se s Ježíšem. Učedníci šli nyní domů rozjímat a modlit se. Byli smutní jako nikdy předtím. Mluvili spolu o výslechu a ukřižování. Kráčeli ve stínu kříže bez víry a bez naděje.

Po chvíli se k nim připojil nějaký cizinec. Byli tak ponořeni do svého zármutku a zklamání, že si jej ani pořádně nevšimli. Pokračovali v rozhovoru a sdělovali si své myšlenky. Uvažovali o Kristově učení a bylo zřejmé, že nejsou schopni je pochopit. Když probírali, co se stalo, chtěl je Ježíš potěšit. Viděl, jak jsou smutní, a chápal jejich zmatené a rozporuplné představy, které je přivedly k myšlence: Může být člověk, který se nechal tak ponížit, Kristus? Nedokázali potlačit svoji lítost a rozplakali se. Ježíš věděl, že jej milují. Chtěl jim setřít slzy, utěšit je a naplnit radostí. Nejdříve je však musel poučit. Na jeho slova neměli nikdy zapomenout. Zeptal se jich: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku. Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“ Potom se rozpovídali o tom, jak se zklamali ve svém Mistru, který byl „prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem“, kterého však „velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.“ S rozechvělými rty a s bolestí v srdci zklamaně dodali: „A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.“ (Lukáš 24,17–21).

Bylo zvláštní, že tito učedníci si nevzpomněli, co Kristus za svého života na zemi říkal, a neuvědomili si, že události, které se právě staly, předpověděl. Nenapadlo je, že poslední část jeho proroctví se naplní stejně jako první a že třetího dne vstane z mrtvých. To si měli zapamatovat především. Kněží a přední muži na to nezapomněli. Druhého dne, v den po pátku, shromáždili se velekněží a farizeové u Piláta a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života: »Po třech dnech budu vzkříšen.«“ (Matouš 27,62.63). Učedníci však na to zapomněli.

Ježíš jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci! Což neměl Mesiáš to vše vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ (Lukáš 24,25). Učedníci se podivili a přemýšleli, kdo by ten cizinec mohl být. Čte jejich myšlenky, mluví s nimi tak upřímně, laskavě a s pochopením, jeho slova vzbuzují naději. Od chvíle, kdy byl Kristus zrazen, poprvé pocítili, že ještě mohou doufat. Začali si svého společníka lépe prohlížet, měli dojem, že mluví stejně, jako mluvil Kristus. Byli ohromeni a jejich srdce se naplnila radostným očekáváním. Kristus jim vysvětloval texty Písma, které se vztahují k jeho osobě. Začal od samého počátku biblických dějin, tedy od Mojžíše. Kdyby se jim byl dal hned poznat, uklidnili by se. Měli by takovou radost, že už by je nic jiného ani nezajímalo. Ježíš jim však musel objasnit význam předobrazů a starozákonních proroctví, která o něm podávala svědectví. Na nich měla být založena jejich víra. Nepředvedl jim žádný zázrak, ale vysvětloval jim Písmo.

Učedníci považovali Kristovu smrt za konec všech svých nadějí. Spasitel jim však z proroctví ukázal, že právě jeho smrt je největším opodstatněním jejich víry. Ukázal jim, jaký význam má starozákonní zvěst jako svědectví o jeho poslání. Mnozí křesťané v dnešní době odmítají Starý zákon v domnění, že již ztratil svou platnost. To však Kristus neučil. Vážil si jej natolik, že řekl: „Neposlouchají-li Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ (Lukáš 16,31) … Světlo z prorockých časů jasně osvěcuje Kristův život i poselství Nového zákona. Kristovy zázraky nepochybně dokazují jeho božství, ale pádnější doklady o tom, že Ježíš je Vykupitelem světa, získáme srovnáním starozákonních proroctví s obsahem Nového zákona.

Na základě proroctví Kristus vysvětlil učedníkům význam svého vtělení a poslání na zemi… Kristus chtěl, aby jeho učedníci měli ve všech ohledech správné a jasné představy. Bylo třeba, aby podle svých možností co nejlépe pochopili i kalich utrpení, který byl pro něho připraven. Vysvětlil jim, že hrozný zápas, který zatím nedokázali pochopit, byl naplněním smlouvy uzavřené ještě před stvořením světa. Kristus musel zemřít, stejně jako musí zemřít každý přestupník zákona, který setrvává v hříchu. To vše se muselo stát. Boj však neskončí porážkou, ale slavným věčným vítězstvím. Ježíš jim řekl, že pro záchranu světa před hříchem je třeba udělat vše. Ježíšovi následovníci musí být pevní a vytrvalí, musí žít a pracovat stejně jako on.

Kristus mluvil s učedníky a působil na jejich mysl, aby pochopili Písmo. Učedníci byli sice unavení, ale rozhovor neustával. Spasitel jim předkládal slova života a jistoty. Jejich duchovní zrak byl však ještě zastřený… Ani je nenapadlo, že Ježíš, o kterém rozmlouvají, jde vedle nich. Kristus o sobě hovořil jako o někom jiném. Mysleli si, že je jedním z poutníků, kteří se zúčastnili slavnosti a vracejí se domů. Ubíral se úzkou kamenitou cestou stejně opatrně jako oni a chvílemi se s nimi zastavil, aby si odpočinuli. Kráčeli po horské stezce a Kristus, který měl již brzy zaujmout místo po Boží pravici a který mohl říci: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Matouš 28,18), šel vedle nich. Slunce již zapadlo, a než se poutníci dostali do vesnice, přestali už lidé na poli pracovat. Když se učedníci chystali vejít do svého domova, zdálo se, že cizinec má v úmyslu jít dál svou cestou. Učedníci však cítili, že je k němu něco táhne. Chtěli se od něho dozvědět víc. Řekli mu: „Zůstaň s námi.“ Zdálo se, že pozvání nepřijme, a tak ho začali přemlouvat: „Vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Kristus jim nakonec vyhověl – vešel tedy a zůstal s nimi. (Lukáš 24,29).

Kdyby jej učedníci tak naléhavě nezvali, nedozvěděli by se, že je na cestě doprovázel zmrtvýchvstalý Pán. Kristus se nikdy nikomu nevnucuje. Zajímá se o ty, kdo jej potřebují. Rád navštíví i ten nejchudší dům a potěší toho nejobyčejnějšího člověka. Pokud jsou však lidé k nebeskému Hostovi lhostejní a nestojí o to, aby s nimi zůstal, jde dál. A oni o mnoho přicházejí. Neznají Krista o nic víc než učedníci, které doprovázel do Emauz. Ti pozvali hosta k večeři. Kristus se posadil do čela stolu. Vztáhl ruce a chtěl požehnat chléb, který mu předložili. Učedníci byli ohromeni. Jejich společník si počínal úplně stejně jako jejich Pán. Když se zadívali na jeho ruce, viděli rány od hřebů. Oba vykřikli: „Je to Pán Ježíš. Vstal z mrtvých!“ Postavili se a chtěli se mu vrhnout k nohám a vzdát mu úctu, ale zmizel jim z očí. Dívali se na místo, kde seděl Ukřižovaný, jehož tělo bylo ještě nedávno v hrobě, a říkali si: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ (Lukáš 24,32).

Takovou novinu si nemohli nechat pro sebe. Nemohli jen tak sedět a povídat si. Na hlad a únavu okamžitě zapomněli. Jídla se ani nedotkli. Plni radosti se hned vydali stejnou cestou zpátky, aby vše zvěstovali učedníkům ve městě. Cesta byla místy nebezpečná, oni však na to nedbali a rychle zdolávali příkré srázy a kluzké skály. Neviděli a ani si neuvědomovali, že je chrání ten, který je předtím doprovázel. S poutnickou holí v ruce spěchali, jak jen mohli. Rádi by však šli ještě rychleji. Zabloudili, ale zase našli cestu. Chvílemi utíkali, klopýtali, ze všech sil postupovali kupředu a jejich neviditelný Průvodce byl stále s nimi. Byla temná noc, ale jim svítilo Slunce spravedlnosti. Jejich srdce překypovala radostí. Vypadali, jako by byli v nějakém novém světě. Kristus je živý Spasitel. Už ho nebudou oplakávat jako mrtvého. Kristus je vzkříšen, opakovali stále znovu a znovu a nesli radostné poselství zarmouceným učedníkům. Chtěli jim vyprávět, co podivuhodného zažili na cestě do Emauz a kdo je doprovázel. Zvěstovali tu nejvýznamnější zprávu, jakou kdy svět dostal, radostnou novinu, na níž závisí naděje lidstva v tomto čase i na věčnosti.

Když jsem tu milou a moudrou paní za nějakou dobu navštívil znovu, vytáhla průsvitku a v ní ofocený obrázek… A podávala mi jej… To je Jan Zrzavý a jeho Poutníci do Emauz… Moc vám děkuji za rozhovor… To máte ode mě na památku… Pěkné jaro, milí poutníci…

Rosťa Homola

Oddělení spirituální péče – Nemocnice Písek